Podle pověsti dal první oheň lidstvu Prométheus.

Už primitivní národy dovedly rozdělat oheň třením suchých dřev, později křesáním křemene do hubky nebo troudu. S tím vystačilo lidstvo až do konce 18. století.

Pravěk - třením dvou dřívek lze vznítit jiskru, stejně jako křesáním kamenů

Římská říše - v některých legiích se zapaluje pomocí sírové hůlky, na jejíž konec se pokládá kousek ztrouchnivělého dřeva, koncem hůlky se tře o kámen

Středověk - běžně se zapaluje křesadlem, které přinesli do Evropy údajně Maurové kolem roku 800

1669 - hamburský alchymista Henning Brand objevil fosfor

1680 - Angličan Robert Boyle zahájil výrobu fosforu ve větším měřítku, současně vynalezl první chemické zapalovadlo

1690 - Gotfrey Hankwitz vyrobil zápalnou směs z fosforu a síry - byla však až příliš zápalná.

pol. 18. stol. - zapalovadlo pro bohaté se nazývá turínské světlo. Je to skleněná rourka na konci opatřená kuličkou, v rource je knot potřený sírou, nasycený olejem a uložený v bílém fosforu. Chcete si zapálit? Není nic snadnějšího: rozmáčkneme kuličku a tření spolu s přístupem vzduchu vznítí knot.

1784 - od tohoto roku zapaluje profesor Lichtenberg tak, že v kapse nosí lahvičku s roztokem fosforu, do něhož kdykoliv může ponořit kus papíru nebo dřívko - obojí se na vzduchu vznítí.

poč. 19. stol. - éra mnoha druhů namáčeních zápalek: dřívko se zápalnou hmotou se namočilo do roztoku koncentrované kyseliny sírové a poté vzplanulo. Nesmělé pokusy se začínají dělat s třecími zápalkami.

1805 - Francouz Chancel začal vyrábět namáčecí sirky (sirka opatřená na jednom konci hlavičkou ze směsi chlorečnamu draselného, cukru a klovatiny se namočila do lahvičky s kyselinou sírovou)

1827 - anglický lékárník John Walker začal prodávat své Friction-lights (třecí sirky)

1830 - francouzský lékař Charles Sauria přidal do zápalné směsi bílý fosfor, odstranil tak nepříjemný zápach při hoření, jedovatý bílý fosfor však byl příčinou fosforové nekrózy - onemocnění typického pro dělníky v sirkárnách

1832 - za definitivního vynálezce třecí fosforové zápalky se považuje Johann Fridrich Kramerer z Ludwigshafenu. Jeho první zápalka byla vznícena o stěnu cely, ve které konal své pokusy, když byl odsouzen za účast v revoluci.

1834 - vídeňský lékárník Štepán Romer si dává patentovat výrobu třecích zápalek

                Hořlavá směs obsahovala bílý fosfor, minium, chlorečnan draselný a burel. V laboratoři lékárníka Römera připravovala hořlavou směs jeho paní. Při práci jí pomáhala Marie Urbancová z Lipníku na Moravě. Do zcela prozaické historie zápalek vstupuje romantický prvek - láska Marie k truhlářskému tovaryši Vojtěchu Scheinostovi(*24.4.1814), rodáku ze Sušice. Na svém vandru světem dospěl až k lékárníku Römerovi, aby mu hobloval dřívka na zápalky. Když se Scheinost i Urbanová r.1839 vracejí do Sušice aby 31.10.jim Sušický magistrát vydal povolení výroby zápalek.

                                               Z TOVARYŠE PODNIKATELEM
            S výrobou zápalek začali manželé Scheinostovi ve vyhořelém domě uprostřed sušického náměstí. První zápalky z bílého fosforu prodávali příležitostně na trzích a poutích. Nejkvalitnější zápalky se vyrábějí z osikového dřeva, na druhém místě stojí topol a třetí si drží lokální dřeviny v místě působení výrobce. Osika se dobře loupe, a navíc má její bílé dřevo strukturu vláken, jež zajišťuje pevnost dřívka zápalky. Dřívka z dřevin s výraznými letokruhy, což mívá například smrk, při škrtnutí praskají.

Poptávka se však brzy natolik zvýšila, že Scheinost začal zaměstnávat další dělníky s celými rodinami a odbyt se rychle rozšířil i do Horních Rakous.
            Počátkem r.1841 navázal Scheinost spolupráci s místním obchodníkem Bernardem Fürthem (*22.10.1796), (29.12.1842 dostává povolení k výrobě zápalek). Ten roku 1843 využil jeho finančních obtíží a celý podnik odkoupil. Vojtěcha Scheinosta jmenoval výrobním ředitelem.
            Roku 1844 postavil Fürth nové objekty a nakoupil složitější stroje. Manufakturní výroba se změnila na průmyslovou. Fürthova továrna získala podporu místních úřadů a poskytovala obživu lidem ze širokého okolí. Začal rozvoj obchodu nejen s Německem, Haličí a Anglií, ale také s Ruskem, Amerikou a Orientem. Na přelomu 50 let zaměstnává na tisíc lidí.

            V roce 1849 Bernard Fürth zemřel a továrna přešla na jeho potomky. Vojtěch Scheinost ve firmě působil až do roku 1865, kdy se rozhodl osamostatnit. O tři roky později založil vlastní, takzvanou "horní továrnu" v bývalém hostinci V ráji. Nová Scheinostova firma zanedlouho také slavila úspěchy, i když ne tak velké jako továrna Fürthova. Vojtěch Scheinost vedl podnik až do své smrti v roce 1894.

            Sirkařská výroba se samozřejmě neomezovala jen na Sušici. ( např.Sušice, Kašperské Hory, Dlouhá Ves, Horažďovice, Klatovy, Nýrsko, Husinec, Prachatice, Vimperk, Zlatá Koruna, Borová Lada, Nové hutě, Strážný, Horská Kvilda, Kdyně, Nahošice, Domažlice, Nemanice,Kleneč nad Lesy, Koloveč) Ke konci 19. století byla každá větší obec na Šumavě nějakým způsobem s výrobou zápalek spojena. Přispívaly k tomu především levné a lehce dostupné zdroje kvalitního dřeva a levná a nenáročná pracovní síla. Tehdy byli zaměstnány i děti a to od 3let na 12 až 16 hod. denně!! A to se změnilo až před I.svět. válkou.

            Celkem u nás bylo registrováno na 115 sirkáren ( Musím udělat radost i brňákům – kolem r.1865 byla v Brně významná sirkárna Wiliema Sudy v místě bývalé cihelny(dnešní škola Úvoz)je známo, že v roce 1867 na světové výstavě v Paříži získal 2.cenu, ale nenašla se dosud žádná nálepka!!??). Pro obyvatelstvo Šumavy se jednalo zejména v zimním období o vítanou možnost domácího výdělku při výrobě dřevěného drátu či krabiček. Sirkárny pak tyto výrobky vykupovaly. Mezi nejznámější sirkárny v té době kromě obou sirkáren sušických patřily provozovny v Dlouhé Vsi u Sušice, Kašperských Horách, Kvildě, Strašíně a v Nové Huti . Nejvýznamnější byly dvě továrny kašperskohorské. První patřila Bernardu Fürthovi. Stávala v místě nedaleko dnešního podniku MEDICA FILTER a byla vlastně jakousi pobočkou sušické továrny. Pracovala přibližně v letech 1872 - 1902. Druhý významný podnik byl založen roku 1873 v Amalině údolí pod Kašperskými Horami. Zakladatelem a majitelem byl H. J. Simlick . Pod jeho vedením pracovala továrna asi 20 let a pak ji převzal hartmanický obchodník Nathan Bloch.

             Ve druhé polovině 19. století sušické sirkařství úspěšně soutěžilo na všech trzích. Fürthova továrna se dále rozšiřovala a vyrostla z ní největší sirkárna Rakouska Uherska. Do konce století ovládly sušické zápalky trhy Blízkého východu, Číny, Afriky, Ameriky i Austrálie, zvláště díky pohotovému zavedení výroby bezpečnostních zápalek, zvaných "švédské".

            Počátek 20. století znamenal konec samostatného českého sirkařství. 1. ledna 1903 vznikl ve Vídni koncern Solo, který sdružoval šest největších rakousko-uherských sirkáren včetně obou sirkáren sušických. O deset let později v roce 1913 pak došlo ke spojení všech sirkáren do jediné. Generálním ředitelem nové akciové společnosti Solo se stal Ernst Fürth, vnuk spoluzakladatele tovární výroby zápalek v Sušici.
            Začátkem 19.stol začaly do Evropy přicházet ze Spojených států nové výkonné automaty pro výrobu zápalek. Pořizovací náklady moderních výrobních strojů byly velmi vysoké a drobní výrobci si nemohli dovolit ze svých rozpočtů tyto stroje uhradit. Dále bylo na výrobcích žádáno, aby přestali vyrábět zápalky z bílého fosforu (což bylo v roce 1911 uzákoněno) a to by znamenalo další finanční investice. Řešením bylo založení velkých akciových společností do kterých by vstoupily i finanční instituce a které by sdružovaly malé výrobce zápalek. A tak v roce 1903 vzniká SOLO a 1912 HELIOS.
             Avšak až do roku 1916 se na zápalky stále ještě vylepovaly nálepky staré. V důsledku zavedení speciální daně z prodeje zápalek se nálepky všech podniků v rámci akciové společnosti sjednotily a odlišovaly se pouze podle písemné zkratky, která označovala továrnu kde byla zápalková krabička vyrobena. Tovární značky se u nás používaly až do padesátých let.
            V roce 1921 dochází ke sloučení společností HELIOS a SOLO. Tím značka HELIOS ze zápalek mizí a zůstává pouze SOLO, které mělo na zahraničních trzích lepší postavení.
            Přehled zkratek na nálepkách podniků SOLO a HELIOS z období monopolizace       :
A.R.  Helios České budějovice II. (Albert Roth) 
A.S.  Solo Sušice II. (Vojtěch Scheinost) 
B.  Drevoindustria - Iskra Bytča 
B.B.  Banskobystrická továrna na zápalky úč. sp.
později Solo Banská Bystrica
později Drevoindustria - Iskra B. Bystrica 
B.F.  Solo Sušice I. (Bernard Fürth) 
B. S.  Helios Postřelmov (Bratři Scheinostové) 
B. Z.  Bibi-Zünder, G. M. b. H., Jarolden a. d. Thaya (Rakousko) 
C. S.  viz Č. S. 
Č. S.  Helios České Budějovice I. (Česká akciová sirkárna)
později Solo České Budějovice
D. V.  Solo Dlouhá Ves u Sušice 
E. Z.  Helios Šmídeberk (Erste Ergebirgische Zündwarenfabrik Heinrich Englert & Comp.) 
F. B.  Solo Sušice I. Pro Uhry (Fürth Bernat) 
F. C.  Solo Stainz, Rakousko (F. Czerweny) 
F. P.  Solo Deutschlandsberg, Rakousko (Florian Pojatzi & Comp.) 
G. R.  G. Reitter ml., Velká Bytča 
H. P.  Handler & Pfifferling, Salzburg (Rakousko) 
J. H.  Solo Bernartice (Julius Huch) 
J. J.  Helios Opava (J. & J. Kohn)
později Solo Opava 
J. K.  Helios Krásno u Val. Meziříčí (J. & J. Kohn) 
J. R.  Helios Kunčice (Jan Reinelt) 
J. S.  Helios Loštice (Jan Svozil) 
J. T.  Helios Hořovice (Jakub Taussig) 
K. S.  Helios Lipník n. B. (Kupecká akciová sirkárna)
později Solo Lipník n. Bečvou 
K. Z.  Karpathia Mukačevo 
L.  Solo Lipník n. B. 
LI, Li  Solo Lipník n. B. 
M. M.  Solo Třešť (Mořice Meissnera synové) 
M. W.  viz W. M. 
O. P.  Orion A. G., St. Pölten (Rakousko) 
R.  Drevoindustria - Iskra Ružomberok 
R. a S.  Reich a Steiner, Bytča 
R. T.  Ružomberská továreň na zápalky úč. spol. 
R. T. Z.  vit R. T. 
S.  Solo Sušice 
S. K.  Sirius A. G., Klagenfurt (Rakousko) 
S. B.  Solo České Budějovice I. 
S. N. S  chell a synovec Dlouhá Ves (Schell a Neffe) 
SU, Su  Solo Sušice 
U. A.  Solo Lint a. D. (Rakousko-Union A. G.) 
VDP  VDP Praha, Sirkárna Bytča 
Vulkan.  továrna na zápalky, a. s., Činaďovo 
W. & Co.  Wolff & Co. Trnava 
W. M  Helios Stryj Polsko (Warta) 
W. S.  Wittenberg a syn, Žilina 
Ž.  Drevoindustria - Iskra Žilina 
Ž. Z.  Žilinská zápalkárna (Wittenberg a syn) 
57  Lipník nad Bečvou 
101 - Dlouhá Ves 1940-45
120 - 1940 - 1945

250  Sušice 
257  Sušice (pouze na salónních a plochých zápalkách) 
299 - 1940 - 1945
302 - 1940 - 1945 nedoložené nálepkou

503  Banská Bystrica
           

             Po vzniku samostatného Československa přešla společnost Solo roku 1921 do majetku Spojených československých sirkáren. Poválečná konjunktura znamenala i nové rozšíření výroby. Ve třicátých letech se však světová hospodářská krize nevyhnula ani Sušici. Roku 1932 byla uzavřena horní, bývalá Scheinostova továrna. Ernst Fürth řešil složitou finanční situaci firmy, návrhy na půjčku od švédského podnikatele Ivana Kruegera však odmítl. Díky tomuto rozhodnutí bylo Solo jednou z mála společností, které si zachovaly samostatnost a nespojily se s Kruegerem (dnes Swedish Match).
            Rok 1938 byl rokem německé okupace a pro Ernsta Fürtha posledním rokem jeho působení ve společnosti Solo. Fürth odešel pro svůj židovský původ do Francie, konce druhé světové války se však přesto nedožil. Zemřel v koncentračním táboře v Drancy v lednu 1943. Potomci jeho rodu žijí dodnes v USA.

            Období druhé světové války znamenalo ztrátu všech zahraničních trhů a na krátký čas také úplné zastavení výroby zápalek v Sušici. Ta se znovu rozběhla v květnu 1945. O další rok později byly k sušickému podniku připojeny okolní závody a vznikl národní podnik Solo Sušice. V roce 1951 zde byla zahájena také výroba dřevovláknitých desek Sololit.
            Rokem 1969 začala nová modernizace výroby s přechodem na automatizaci. Tak je postupně vyměněna linka na výrobu zápalek, lepicí linka, balicí stroje, loupací linka a roku 1980 přestaveny staré stroje na výrobu dřevěných krabiček. Začíná se užívat papírové kartonáže, jak je běžné ve světě. Rekonstrukce je dokončena v letech 1984 - 1986, kdy je instalována švédská linka na výrobu papírových krabiček a vlastní stroje na přířezy a pak i švédská linka ARENCO na výrobu klasických zápalek. V červenci 1984 jsou vyrobeny poslední dřevěné krabičky na zápalky, od tohoto data se setkáváme už jen s papírovými. Ale sirky se stále vyrábějí ze dřeva a to se naštěstí ničím nahradit nedá, ani zapalovačem. Sušické sirky mezitím opět získaly světový věhlas a uchytily se na trzích v Anglii, Austrálii, Arabských emirátech, Malajsii či Zambii. V roce 1990 byla založena akciová společnost Solo Sušice a o sedm let později také dceřiná společnost Solo Sirkárna. Obě dnes vlastní firma Matches se sídlem v Brně.
            V 90 letech se v Sušici ročně vyrobilo asi 410 milionů krabiček zápalek, tedy zhruba dvě procenta světové produkce (na celém světě asi 6 trilionů 6*10 na 12 ročně). Společnost Solo má v České republice zaregistrovaných asi deset ochranných známek, mezi nejznámější patří klíč, dýmka a nůžky. Právě klíč je vůbec nejstarší ochrannou známkou, kterou firma používá již od roku 1894. Téměř 85 % současné prodejní kapacity zápalek je exportováno na světové trhy.

             Koncem roku 2009 byla výroba přesunuta do INDIE pod názvem PIONNER MATCH INDIA.  Neslavný konec přeslavné historie!!!!

Ochranné známky

Druhy zápalek

Standardní - zápalky dlouhé od 40 do 43 milimetrů, v krabičce 36 až 45 kusů

Domácnostní - velká krabička, obsah 100 - 250 kusů, zápalky dlouhé 47 až 55 mm, ty nejdelší jsou určeny pro zapalování plynových sporáků a trub

Krbové - vůbec s nejdelším dřívkem, 90 - 200 milimetrů, 10 až 100 kusů v krabičce, stále se vyrábí ručně

Reklamní - v krabičce nebo trhací dřevěné či papírové, často s pestrobarevnými hlavičkami ve škále od bílé až po černou

Vývoj zápalkového obalu

            Původní obaly byly velmi jednoduché. Namáčecí sirky se prodávaly ve svazečcích, obvykle po 100 až 150 kusech bez jakéhokoliv označení, třecí sirky bez fosforu byly baleny do dřevěných nebo lepenkových krabic s víčkem. Výjimkou z pravidla byly sirky Walkerovy, prodávané ve válcových cínových pouzdrech, ale tento drahý způsob byl záhy opuštěn. U fosforových zápalek byl v prvních letech výroby určitá nejednotnost, avšak postupně se ujaly vlivem požadavků trhu různé způsoby balení, charakteristické pro určité druhy zápalek. Celkem můžeme rozdělit zápalkové obaly ze starších dob do osmi skupin:

papírové patrony (Wickel, Patrone, Kapsel, angl. Capsule), do nichž se balily nejlacinější druhy, tzv. obyčejné sirky (zednické). V jedné patroně bylo 50 až 150 zápalek podle velikosti;

jednoduchá pouzdra z dřevěné dýhy (Spanschachtel), většinou oválného průřezu pro obyčejné nebo dámské zápalky, rovněž pro 50 až 100 kusů;

vídeňská pouzdra kulatá nebo oválná z lepenky (Wiener Salonbüchse, angl. Pill-box) s dvojitou stěnou a jednoduchým víčkem, pro 100 až 180 salónních zápalek;

dřevěná vysoustruhovaná pouzdra (gedrehte Holzbüchse) pro kongrévské zápalky (název kongrévské zápalky - congreve matches, congreves - se objevil poprvé ve čtyřicátých letech 19. století na obalech fosforových zápalek dovážených do Anglie; šlo o propagační využití jména vynálezce sira Williama Congrevea (1772 - 1828) , aby byla snáze překonána nedůvěra k novému výrobku). Pouzdro kruhového průřezu obsahovalo 100 zápalek;

lepenkové krabice s víkem pro luxusní druhy (Pappdose, pasteboard box). Běžná velikost byla určena pro 1000 vrubových zápalek (tzv. Rips). Po roce 1890 se z těchto papírových krabic vyvinuly různé obaly ve tvaru poštovní schránky, železničního vozu, švýcarského domku nebo lodního kufru, obsahující 500 salonních zápalek;

taštičky (tobolky, kabelky, portmontáže) jsou velmi starého původu. Tento obal byl typický pro sirkárny francouzské, v novější době tj. ještě po první světové válce, se v papírových taštičkách vyvážely obyčejné sírové zápalky;

krabičky se zásuvkou (Schuber-Etuis), původně lepenkové, později dýhové, byly určeny pro zápalnou hubku a postupem doby se jejich používání rozšířilo na všechny druhy zápalek;

dřevěné krabičky (Spankistchen) se zasouvacím víčkem pro 500 až 1000 zápalek. Těchto bedniček se používalo především pro vývoz. Škrtací ploška (obvykle písková) byla na spodu, někdy i na víčku pouzdra nebo patrony, krabice a bedničky měly škrtátko na bočních stěnách, někdy též na spodní části obalu.

V moderní době je výběr značně nižší a prakticky je omezen na tři základní druhy:

švédské krabičky ze dřeva nebo z lepenky;

lepenkové krabičky voskovek, jejichž zásuvka se otevírá jenom na jednu stranu, druhá strana je uzavřena a je na ní škrtací ploška (u nás nejsou známy);

lepenkové obaly plochých zápalek, běžné v Severní Americe

            Hlavním předmětem sběratelské činnosti jsou nálepky. Běžné nálepky na krabičky se vyskytují v rozměrech 55x35 až 42x25 mm. To jsou nálepky krabičkové. Při expedici jsou krabičky baleny do balíčků 0 10 až 12 kusech. Pro domácí potřebu jsou tyto balíčky přelepovány stejnou nálepkou jaká je na krabičkách, vývozní balíčky však mají nálepku balíčkovou o rozměru zpravidla 90x70 resp. 110x70 mm.
            Vývozní balíčky jsou uspořádávány do balíků s nalepenými nálepkami balíkovými rozměru řádově 300x160 mm a kontejnerové 590*290mm